JUDY HOPPS MÁMA

Včera večer, když už Patrick spal a celý byt byl zahalený v tom těžkém, příjemném tichu... stalo se něco malého, ale pro mě důležitého. Nick přišel do obýváku. Nesl dva hrnky – ten jeho velký, modrý, co dostal k narozeninám, a můj oblíbený žlutý. Čaj. Heřmánkový. Věděl, že mě bolí hlava a že nemůžu spát, i když jsem unavená. Sedl si vedle mě na gauč. Neřekl nic. Jen podal ten hrnek, posunul se blíž, a položil mi ruku na ramena. Cítila jsem jeho teplo, tu známou vůni jeho košile – té, co používá na praní, a trochy toho jeho kolínského, co mu koupil k Vánocům. Seděli jsme tam. Dívali se z okna na město, na ta světla, co blikají v dálce. A já jsem si uvědomila... jak moc se toho od té doby, co jsme se poznali, změnilo. Pamatuju si, jaký byl Nick dřív. Ten drzý lišák, co všechno zlehčoval, co se bál někoho pustit k sobě. A teď? Teď myje nádobí v deset večer, protože ví, že mě bolí záda. Teď drží mého syna, když brečí v noci. Teď sedí se mnou v tichu a nedělá nic... jen být. A já? Jsem unavená. Jsem šťastná. A jsem tak vděčná, že jsme na tohle přišli spolu. Že to rodičovství nedělám sama. Že máme jeden druhého. To je