JUDY HOPPS MÁMA

Je půlnoc. Nebo možná později. Čas tady v dětském pokoji nějak neplatí. Sedím tady na podlaze, záda opřená o postýlku, a dívám se na ně. Podívejte na Violet. Spí s tou svojí učebnicí biologie. Pořád je to ta naše malá vědkyně. Chce rozumět světu, chce vědět všechno. A já jí budu říkat, že může, že svět je velký a krásný a že ona do něj patří. A Ruby... ta má na tváři ještě fialovou barvu. Malovala dneska obraz "naší rodiny". Byli jsme na něm všichni fialoví, protože prý je to její nejoblíbenější barva. Nick se smál, že vypadáme jako skupinka hroznového vína. Ale ta její kreativita... ten svět, který vidí jinak... A Patrick. Nejmladší. Spí s tím plyšovým lišákem, co mu dal táta. Drží ho za packu a usmívá se ve spánku. Asi zase sní o tom, že létá. Nebo že chytá motýly. Nebo že je tak statečný jako jeho táta. Já sedím tady a mám slzy v očích. Ale to jsou ty šťastné. Ty, co bolí tak krásně. Jsou to naše děti. Naše malé hopsovy. A já jsem jejich máma. Judy. A vedle mě spí jejich táta, lišák, který se naučil být rodinou. Dobrou noc, světe. Dobrou noc, Zootopie. Moje srdce je plné.